Skalák...červenec 2020

V Ráji. Ve Skaláku. Na písku. Když se řekne léto, naskočí mi tahle hesla. Propocená těla, žíznivá hrdla, odřené ruce. Touha stoupat vzhůru, na věže které většina lidských bytostí obdivuje pouze s pocitem pevné země pod nohami. S pískovcovým lezením sem začal s partičkou mého táty, někdy v devadesátých letech. Tehdy se jezdilo hlavně do Ostrova. Okolí Popravčího kamene, Ostrovské stěny atd., jsem znal už od mala, velmi dobře. Nicméně jsem četl, zkoumal časopisy, poslouchal příběhy v hospodách... V hlavě sem měl vždycky ten Skalák. To je oblast, to jsou skály! Musím se tam dostat a naučit se tam lézt. Čas běžel a člověk sbíral zkušenosti a vědomosti. A i na ten Skalák nakonec došlo. Je to srdcovka. Takže letos začátkem června, když jsem po několikáté přijížděl do Sedmihorek, málem i slza ukápla. Tentokrát stylově vlakem.

Je nás tady půlka oddílu, grupa početná, že ani prsty nestačí. Když se večer dívám na tu "slezinu" na koupáku, a rachot půllitrů, člověk by řekl že ten náš Plzeňský oddíl je čistě pískařský. Hlavně se moc nezmatlat a ráno bejt čilej. Za ty dva dny stíháme poměrně dost cest. První den se čeká na dokonalé proschnutí materiálu a leze se Polcarova na Větrník a Šimonova cesta na Skauta. Další den pokračujeme na Mariáších, Májovou na Mnicha, Trůn, Manon, Zelenáč, Gotiku na Maják, Údolka na Blatník. V mezičase si stíháme odskočit na polední pivko na Valdštejn. Večery na koupáku v Sedmihorkách mají stále svoje kouzlo. Noci za svitu hvězd a vlahá rána ve Skaláku, nazapomenutelná. Poslední den s cílem jít na Kápla Jeschkeho, nám hatí déšť "vysvoboditel". Od rána prší. Nezbývá než polknout pár zrzounů u bábinky v bufetu na parkovišti a valit domů, vyčkávat na suché dny, kdy se půjde zase vrátit do ráje.